paní R.
Tehdy se mi změnil svět
Narodila jsem se v roce 1969 na Ostravsku. Ve 14 letech jsem vycházela ze základní školy a mluvila plynně anglicky, německy a rusky. Vystudovala jsem střední ekonomickou školu se zaměřením na zemědělství. Už od školy jsem si přivydělávala jako modelka. Krátce po maturitě jsem nastoupila jako dělnice k pásu do dolu ČSM a vyzkoušela jsem si i práci průvodčí u Českých drah.
Bylo ale po sametové revoluci a já se rozhodla přejít do soukromého sektoru, do videopůjčovny, která se postupně rozšířila i o prodej knih. Posléze jsem udělala konkurz do České spořitelny na pozici úvěrové poradkyně. Práce to byla sice zajímavá, ale v době, kdy jsem třeba půl milionu korun počítala v ruce, také s obrovskou zodpovědností.
Další konkurz jsem úspěšně absolvovala do realitní a inženýrské kanceláře, kde jsem již měla na starosti 3 kolegy inženýry a chod celé kanceláře. Právě zde jsem se poprvé potkala s počítačem. Psal se rok 1992.
V roce 1995 ovšem vzniklo na městském úřadě v Karviné realitní oddělení a potřebovali tam někoho, kdo už se vyzná na realitním trhu. To místo jsem přijala, ale během roku jsem pochopila, že práce ve státní správě není nic pro mě.
Mým novým působištěm se stala Obchodně-podnikatelská fakulta Slezské univerzity v Karviné, kde jsem jakožto studijní odborná konzultantka měla na starosti 600 studentů. Tu práci jsem milovala. Vytvořila jsem si vlastní systém, který následně převzalo celé studijní oddělení a používal se i roky po mém odchodu.
Jakožto matka samoživitelka s 10letým synem jsem se totiž rozhodla, že je čas odejít do Prahy a přijmout místo delegátky cestovní kanceláře. Měla jsem jasnou představu o tom, že v zimě budeme se synem v Čechách a přes léto ve světě. Tento můj sen se mi ale nesplnil.
Po rozlučce na univerzitě jsem byla účastníkem motocyklové nehody. V Praze jsem sice byla, ale v nemocnici a učila jsem se znovu chodit. Tehdy se mi změnil svět a poprvé jsem začala mluvit s anděly. Když už jsem mohla alespoň sedět, začala jsem malovat.
Návrat z nemocnice byl těžký, v Praze bylo draze. Musela jsem se vrátit do Karviné. Bylo mi 32 let a chodila jsem o berlích.
Nastoupila jsem do realitní kanceláře jako makléřka a asistentka a zároveň vedla kulturní rubriku v Karvinském deníku. O osm let později, v mých 40 letech, jsem se stěhovala do Ostravy za láskou. Pokračovala jsem jakožto makléřka, ale začala jsem také vypomáhat v kinokavárně a 1. nekuřácké kavárně v Ostravě. Zjistila jsem, že práce v gastru mě baví.
Od roku 2010 jsem pak vedla v centru Ostravy obchod specializovaný na exkluzivní sýry z celého světa. Byla jsem tam naprosto šťastná a radost mi dělalo, když se každý zákazník mohl cítit opečovávaný.
Pak jsem ale v roce 2012 přijala nabídku na pozici manažerky jazykové kavárny. Zahraniční majitelé mi dali prázdný prostor, ze kterého jsem měla vybudovat kavárnu se vším všudy. To se mi povedlo a vše skvěle fungovalo.
Rok 2013, zápal plic, syndrom vyhoření, psychiatr.
2. patro, vnější parapet okna. Skočit? Neskočit?
Neskočila jsem. Zachránili mě mí dva psi, které jsem já zachránila z útulku. Mám za ně přeci zodpovědnost!
Následoval rok léčebny, lázní, nemocenské doma. A přiznání částečného invalidního důchodu. Z nemocenské ve výši 20 000 Kč měsíčně jsem rázem měla 3800 Kč. Nezvládala jsem platit nájem, a tak jsem šla do spolubydlení ke kamarádce a pracovala jako OZP v hotelu na přípravě snídaní. Všimli si, že jsem šikovná a přesunuli mě do své kavárny na náměstí. Vše se opět začalo zlepšovat.
Čtyři měsíce vleklého chřipkového onemocnění, další špatné události, úplné dno.
Před Vánoci 2019 mě syn odvezl z Ostravy s jednou jedinou sportovní taškou k Berounce.
Na začátku roku 2020 jsem začala spolupracovat s Náručí a postupně si dávat život zase do pořádku. Našli jsme nové vyhovující bydlení a já jsem po několika brigádách nastoupila jako OZP do prádelny v Dobřichovicích.
Byla jsem modelkou, makléřkou, studijní referentkou, manažerkou luxusního obchodu i kavárny a teď jsem pradlenkou. A stejně jako na všechny své práce, jsem i na tuto hrdá a dělám ji s láskou. Má pro mě jeden, možná nečekaný, bonus: nemusím mít zodpovědnost za jiné lidi, a to je pro mě velká úleva.