paní E.
Byla jsem workoholikem
Můj pracovní život mi začal už jako dítěti, když jsem podle seznamu od své matky musela plnit její úkoly. Poté jsem ve 14 nastoupila do učiliště. Po ukončení školy jsem začala pracovat většinou jako servírka a hledala jsem, které pracovní využití mě bude bavit, takže jsem z počátku nikde moc dlouho nevydržela, až do doby, kdy jsem se usadila ve Vrchlabí se svým přítelem a jezdila jsem pracovat na hotel do Špindlerova mlýna.
Po zhruba 3 letech, se mi narodila dcera, takže jsem pobírala pouze mateřskou a byla jsem donucena začít chodit pracovat přes noc do pekárny.
Zhruba ve 21 letech jsem se pustila do svého soukromého podnikání. Nejprve to byl bar s hernou, poté sezonní hospoda a krámek, která fungovala od března do října. V těchto letech jsem si v podnikání vyzkoušela nejrůznější pozice – od servírky a kuchařky, přes provozní, až po zásobování, účetní, organizaci a všechnu potřebnou činnost. V měsících, kdy bylo zavřeno, jsme jezdili s přítelem vypomáhat na hory k jeho otci do penzionu. Po pár letech přibylo k podnikání s restaurací a obchodem s potravinami, ježdění se stánkem po hudebních festivalech a také stánek vedle naší restaurace. Musím říct, že jsem se v těchto letech opravdu nenudila.
Po rozchodu s přítelem jsem si pronajala penzion s restaurací a ubytováním. Když byla moje dcera starší, začala jsem se poohlížet po práci, která by nebyla tak časově a fyzicky náročná, abych mohla více času trávit se svou dcerou. Proto jsem ukončila podnikání a nastoupila do fabriky, která se nacházela asi 5 minut od mého domova, jako operátor výroby na třísměnný provoz. Zhruba po dvou letech v této práci jsem se vypracovala až na auditora výroby. V těchto letech jsem také docházela pravidelně vypomáhat své matce do její účetnické firmy a ve volných chvílích jsem chodila vypomáhat i do kavárny v centru města. V tuto dobu jsem byla velmi pracovně vytížena, především kvůli dceři, které jsem chtěla dopřát vysokoškolské vzdělání a odpovídající finanční zázemí jakožto matka samoživitelka. V průběhu let jsem také pracovala jako pojišťovací makléř a telefonní operátor call centra.
Většinu mých zaměstnání jsem ukončila, protože se mi opakovaně vracely mé depresivní a úzkostné stavy, které vyžadovaly ve většině případů delší časové léčení. Musím říci, že jsem v životě byla spíše workoholikem, než že bych byla bez práce. A práce mi také mnohokrát vrátila opětovnou chuť do života po mých psychických atakách. Myslím si, že jsem ve všech svých zaměstnáních odváděla poctivou a loajální práci a nedělalo mi problémy zůstávat v zaměstnání déle, pokud to bylo potřeba. Bohužel moje poslední ataka, která byla prozatím v mém životě nejdelší časově náročnou na léčbu, začala přibližně před 6 lety. Léčena jsem stále, nicméně už zhruba rok a půl pracuji ve výrobně kavárny Modrý domeček v Řevnicích a musím říci, že jsem spokojená, že se mi opět podařilo začlenit se do pracovního procesu. Práce mě jako vždy baví, jsem mezi lidmi, což mi velmi pomáhá se zpět socializovat.
Chtěla bych poprosit všechny zaměstnavatele, aby se nebáli zaměstnávat lidi s duševním onemocněním. Samozřejmě nemohu mluvit za všechny, ale myslím si, že většina z nás je vděčná za pracovní možnosti a to hlavně z důvodu pomoci se začleněním do běžného života.