pan R.
Nepřipouštěl jsem si, že bych mohl být psychicky nemocný
S psychickými problémy se setkávám celý život, jen mi poměrně dlouho trvalo, než jsem si je připustil. Už při studiu vysoké školy jsem se těžko vypořádával s tím, že i když jsem na zkoušku naučen, dané látce rozumím, tak nedokáži najít odvahu tam jít. Hlavou mi běžely otázky. Co když něco odpovím špatně? Co když nebudu nejlepší? Budou se mi zkoušející smát? Budou mě považovat za celkově špatného, když jsem špatně odpovídal? Ano, určitě ano. Jestli odpovím špatně tak jsem špatný i já, můj charakter a vše ostatní na mně. Vlastně si ani nezasloužím tu možnost být zde a studovat… A tak jsem ke zkouškám nechodil. Od vypracovávání úkolů a seminárních prací jsem utíkal mýt nádobí, na procházku, či dělat cokoliv jiného. Maximální míra prokrastinace. Celé jsem si to vysvětloval tím, že jsem nedisciplinovaný, rozmazlený lenoch se špatným charakterem. Nepřipouštěl jsem si, že bych mohl být psychicky nemocný.
Do první práce jsem nastoupil z brigády na stejném místě. Doplňování zboží ve velkém supermarketu. Pracoval jsem hlavně na noční směny. Práce mě kupodivu bavila, protože jsem viděl smysl v tom, že jsem součástí procesu, díky kterému se lidem dostane jídlo na stůl. Ze začátku jsem pracoval s nadšením, ale postupně se začalo dostavovat vyčerpání. Nerozuměl jsem si s ostatními v práci, bál jsem se cokoliv říci nahlas, začal jsem se netěšit a bát chodit na směny a postupem času se mi dělalo špatně i fyzicky. Dostal jsem neschopenku a byl jsem s ní spokojen. I zažívání se obratem srovnalo, ale vždy, když jsem měl jít na kontrolu, tak vědomí toho, že se budu muset vrátit do práce, mi příznaky opět vyvolalo. Ani tehdy jsem si ale nepřipouštěl, že bych mohl být nemocný. Připadal jsem si jako lenoch.
Tyto stavy se opakovaly a já se propadal do stále hlubší spirály sebepohrdání a sebenenávisti. Jednoho dne jsem to již neunesl a raději se nechal uschopnit a ihned na to podal výpověď. Přes partnerčina otce jsem získal práci v metrologické laboratoři. Opět jsem se pro práci nadchnul, přesné měření přístroji mě bavilo. Po nějakém čase se ale dostavily stejné zdravotní problémy jako před tím, zažívání jsem měl rozbité, chodil jsem na nejrůznější vyšetření, ale nikdy se nenašla žádná zjevná příčina. Partnerčina maminka měla schizofrenii a tehdy jsem se poprvé seznámil s faktem, že psychické nemoci vlastně nejsou nic, za co by se měl člověk stydět a i díky partnerčině podpoře jsem se odhodlal zajít na psychiatrii. Doktora jsem poslouchal, léky bral, ale víc jsem tomu nevěnoval pozornost. Kromě nevolností jsem začal mít i „záseky“ kdy jsem ráno prostě nebyl schopen odejít z domu. Naštěstí (nebo bohužel) bylo možné si v práci domluvit, že tyto dny si budu vybírat dovolenou, takže to tolik nevadilo. Veškeré dny dovolené mi ale padly na tyto záseky, které se navíc stupňovaly a v létě roku 2018 nastala situace, kdy mi bylo ráno špatně a už jsem neměl žádnou dovolenou. Nastoupil jsem na neschopenku a můj psychický stav se hodně zhoršil i tím, že jsem si připadal, že jsem opět zklamal všechny kolem sebe, že jsem nejhorší a že je to vše moje chyba.
Doma jsem jen ležel, na nic neměl sílu a nezajímal se o věci a lidi ve svém okolí. Neschopenka po roce přešla v invaliditu třetího stupně. Nastalo období Covidu a já si ani nevšimnul nějakých změn. Byl jsem stále jen doma, v posteli, občas na počítači a nic mne nebavilo. Zkoušel jsem chodit na různé terapie, které mi sice moc nepomohly, ale díky nim jsem si začal umět pojmenovávat své problémy a trochu se v tom orientovat. Zjistil jsem, že mé záseky byly vlastně panické ataky, že můj stav a neschopnost cokoliv dělat je deprese a že všechno to má asi spojitost s traumatickými událostmi z dětství.
Celé se to nakonec vystupňovalo tím, že jsem dostal výpověď z nájmu a hrozilo, že se ocitnu na ulici. Vidina této poslední přibližující se prohry mě nakopla k tomu, abych začal svou situaci usilovně řešit. Podařilo se mi najít podobně velký byt ve stejné lokalitě. Nával nově nabyté energie nepolevil, začal jsem víc chodit ven, oblíbil si fotografování přírody. Začal jsem se setkávat s ostatními lidmi s psychickými problémy v nejrůznějších sociálních službách, kde jsem se poprvé seznámil s pozicí peer konzultanta. Tedy někoho, kdo na základě vlastní zkušenosti s duševním onemocněním a svou úzdravou pomáhá druhým. Zalíbilo se mi to, a protože jsem se cítil pořád lépe a lépe, začal jsem se poohlížet, jak bych tuto práci mohl třeba dělat i já. Společně s pracovní konzultantkou jsem prošel možnosti jak a kde začít. Poradila mi udělat si kurz pro peer konzultanty, kde jsem se o této práci dozvěděl mnohem více. Začal jsem se poohlížet přímo po pracovní pozici, kterou jsem krátce po tom našel v jistém nejmenovaném spolku v Dobřichovicích.