paní S.
Chodila jsem po ulicích a hledala zaměstnání
Na základní škole jsem měla samé jedničky, takže nástup na gymnázium byl jasnou volbou. Po maturitě jsem dělala přijímací zkoušky na vysokou školu, chtěla jsem studovat obor Psychologie na UK, ale nepřijali mě. Nastoupila jsem do banky, kde jsem tři roky pracovala s lidmi na přepážce. Můj stav se postupně zhoršoval a moje nemoc se začala projevovat už i navenek. Začala jsem trpět sociální fobií, což bylo v práci obrovskou překážkou a pracovní úkoly jsem přestávala postupně zvládat, takže jsem byla propuštěna. Ve 24 letech přišla první hospitalizace, kde mi byla diagnostikována paranoidní schizofrenie.
Po propuštění z léčebny jsem si začala i přes špatný psychický stav hledat práci. Chodila jsem po ulicích a hledala zaměstnání. Nastoupila jsem opět na podobné místo v jiné bance, ale můj stav byl natolik vážný, že pracovat nešlo a musela jsem zaměstnání opustit.
Následovalo postupně několik dalších hospitalizací, po kterých mi byl přiznán invalidní důchod 3. stupně. Tenkrát to pro mě byl obrovský šok. Dnes se na to dívám úplně jinak, ale tenkrát jsem to brala jako prohru. Styděla jsem se za to, že jsem invalida a úplně na všechno jsem rezignovala. Přestala jsem chodit do společnosti a můj stav se průběžně zhoršoval. Prožila jsem takto celých deset let a teprve po deseti letech jsem našla odvahu hledat si nějakou práci. Byla to pro mě nutnost, protože jsem díky nedostatku financí a špatnému psychickému stavu spadla do dluhů, takže najít si práci bylo jediným řešením, jak ze začarovaného kruhu vystoupit.
Začala jsem pracovat jako vrátná ve dvanáctihodinových směnách, převážně v noci. Bylo to pro mě naprosto nevyhovující zaměstnání, ale přesto jsem tam vydržela tři roky. Pak následovalo několik dalších bezpečnostních agentur. Všude to bylo stejné, práci na směny jsem nezvládala.
Požádala jsem o pomoc berounskou organizaci Lomikámen, která pomáhá lidem s psychickým onemocněním a odtud jsem se dostala do Náruče, kde mi pomohli nejen s hledáním zaměstnání. Pracovala jsem nejprve v sociálním podniku Etincelle, kde jsem byla zaměstnaná v chráněné kavárně, ale dlouhé dojíždění pro mě bylo příliš náročné, takže jsem práci vzdala. Teď pracuji v jiné firmě v místě mého bydliště, která poskytuje chráněné zaměstnání lidem s OZP, kde jsem už přes rok. Občas mívám problémy, ale mám radost, že celkově práci zvládám a je pro mě velikou motivací si ji udržet.