paní P.
Přemýšlím, kam jsem to dopracovala
Narodila jsem se v roce 1969 a od mala jsem byla příliš vnímavá s výkyvy nálad, které nikdo neřešil.
Problém přišel až na VŠ, kdy jsem studovala filmovou vědu a zároveň se živila psaním do filmových časopisů. Pod tíhou práce jsem zažila první menší kolaps, z něhož jsem se po týdnu vyspala. Po škole v roce 1993 následovalo mnohaleté obrovské nasazení publicisty na volné noze a pokračovalo až do pozice editora celonárodního měsíčníku, jemuž jsem udávala formu a obsah do roku 2002, kdy jsem se poprvé zhroutila či vyhořela z přepracování. Krátce před kolapsem jsem například nepoznala vlastní článek a zapomínala zadat práci externistům. Upadla jsem do deprese s úzkostmi a obsedantním chováním, nemohla jsem ani přejít ulici nebo jít do obchodu. Pomohly mi až antidepresiva.
Rok jsem byla v pracovní neschopnosti a další dva roky se učila zase pracovat a věřit svému mozku. Do médií, kde bych sklouzla zase k zběsilému tempu, jsem se vrátit nemohla a ani už nechtěla. Psaní mi přestalo dávat smysl.
V 38 letech jsem si pořídila druhé dítě a založila vlastní e-shop s doplňky na kočárky a dělala trochu jinou kreativní práci. Na 12 let jsem byla sama před sebou v bezpečí a cítila jsem se schopná a funkční. Antidepresiva ale vysadit nešla, ozvaly se vždy úzkosti.
Podruhé jsem propadla těžkému vyhoření a depresím po 20 letech v době covidové, kdy mě ztráta osobních svobod spolu s antidepresivy, která mi po sedmi letech přestávala fungovat, hodily do pocitu zoufalství, beznaděje, zbytečnosti existence. Bylo mi 51 a měla jsem za sebou několik let vyčerpávající práce jako koordinátor komunitního života v obci a následně jako soudní zapisovatelka. V době nejtěžších lockdownů se krize dostala do stádia, že jsem nevěděla, že jsem úkoly již zpracovala a nepamatovala jsem si skoro nic z předchozího dne. Byla jsem nebezpečná, protože v této práci jde o maximální pečlivost do posledního detailu. Psychiatrička mi sice urychleně vyměnila léky a napsala neschopenku, ale bylo pozdě.
Po přípravě na dobrovolný odchod ze světa jsem měsíc pobyla v psychiatrické nemocnici Bohnice. Stav byl tentokrát hluboký, komplexní, utrpěly všechny kognitivní funkce, problém jsem měla s reflexy, tedy i řízením auta. Ztrácela jsem se v čase a prostoru, najednou jsem nevěděla, kde jsem a kam jedu. Sotva jsem vnímala a chápala řečené, číst jsem nemohla vůbec. Nepamatovala jsem si, co jsem komu kdy řekla. Po roce pracovní neschopnosti jsem dostala na dva roky invalidní důchod prvního stupně a bylo to období pokusů, na co vlastně stačím a co mě bude živit. Ze dvou administrativních prací mě vyhodili pro neschopnost, problém byl pamatovat si nové informace a ještě horší bylo, že můj mozek dílčí výpadky v paměti plynule vyplnil výmyslem. Zpětně jsem byla zděšená, co jsem to zákazníkovi na lince vlastně řekla.
Zjistila jsem, že v komerční sféře, kde jde o peníze, rychlost, spolehlivost, bystrost, paměť, ukládání informací, nemám šanci už obstát ani jako průměrná. I 8 hodin práce na mě bylo moc.
Dnes je mi 54, kognitivní funkce se celkově zlepšily a relativně funguji. Protože mi zůstalo alespoň kritické a analytické myšlení a logika, dospěla jsem k tomu, že nejužitečnější a nejbezpečněji „uklizená“ budu u lidí, s nimiž sdílím problém, tedy „mezi svými“. Kde jde hlavně o přístup k člověku a ne o administrativní pečlivost. Po kurzu pracovníka v sociálních službách pracuji v denním stacionáři a sociálně terapeutické dílně s lidmi s mentálním postižením.
V současnosti jsem na kombinaci vysokých dávek několika antidepresiv a žádám znovu o invalidní důchod, abych si mohla zkrátit úvazek. Jsem v začarovaném kruhu, protože stres z toho, že něco nevědomky zkazím, mi zhoršuje stav. Já, od malička knihomol, mám doteď problém se čtením beletrie, protože po pár stránkách zapomínám, kdo je kdo. V autě mám občas pořád stavy, kdy nevím, kde jsem, nemohu hrát divadlo, protože za svou paměť neručím. Jistou dobu jsem trpěla na mdloby, což se ukázalo jako panické záchvaty, které po zvýšení medikace odezněly.
Mám pocit, že nežiji, jen přežívám dobu, než odejdu do starobního důchodu a přestanu se bát, že něco zapomenu. Přemýšlím, kam jsem to dopracovala. Jsem někdo jiný a pořád si zvykám, že mé dávné pracovní schopnosti jsou dnes bezcenné. Při přemýšlení, do čeho se pustit, musím vycházet z toho, zda to zvládnu. Své tvůrčí schopnosti uplatním alespoň při rukodělné výrobě výrobků s klienty, kdy vlastně bavím je i sebe, máme se rádi a užijeme si legraci. To je světlý bod.